Byl jednou jeden upír, ano čtete správně. Nečekejte však žádnou romantickou slaďárnu, ani dobrý konec, toto bude trochu jiné kafe. Ačkoliv by to možná mnoho lidských bytostí považovala za důležité, nepřipadá mi hlavní znát jeho jméno. Pohybuje se ve stínech a většina lidí si ho stejně ani nevšimne.
Začněme tedy od začátku.
V menším městě žil docela běžný člověk, člověk který měl city, občas je dokázal držet pod kontrolou, ale jeho pocity se draly na povrch jen v tu nejméně vhodnou situaci. Snažil se nevylit polévku kterou si zrovna nesl z kuchyně. Ruce se mu klepaly, nohy se třasly, cítil jak emoce proudí jeho tělem a za chvilku vybouchne a polévka bude všude jen né v jeho žaludku. Nechápal proč se tohle děje, netušil mnoho věcí a chtěl se toho zbavit. Bolest kterou si sebou nesl byla přílíš těžka na to, aby ji dokázal nadále nosit. Prosil tedy po nocích s pláčem aby se mohl všech těch emocí zbavit. Přál si aby si mohl emoce někde ukrýt a brát si je jen po kouskách tolik kolik unese.
Řešení však brzy našel. Možnost stát se upírem a city si prozatím uložit do jakési jeho lidské verze. Tak by mohl aspoň část svých pocitů předat další osobě, která by mu pomohla nést jeho břímě. Jako ale u všeho i toto mělo pochopitelně jeden háček.
Roky plynuly a upír byl šťastný, že má méně citů a dokáže je i racionálně zvládat. Chodil více do společnosti aniž by si kdokoliv všiml kým je. Užíval si života stejně jako jeho lidská verze sebe sama.
Ubíhaly ale desítky let a jeho lidské verzi postupně odcházely síly. Stáří bylo stále více znatelné a smrt čekala za dveřmi. Až nakonec zemřel. Všechny emoce se vrátily zpět na upíra, tentokrat jich bylo ale víc. Zatím co on věděl že může žít navždy jeho lidská verze měla tak v sobě něco temnějšího. A to samotný strach z nedostatku času. Emoce byly tak silné, že nakonec upíra úplně pohltily, ačkoliv byl nesmrtelný bál se žít a jeho nesmrtelnost se tedy stala jeho prokletím.
Komentáře
Okomentovat